Alotria aga yaga

Zatímco v minulých stoletích byl chov a šlechtění plemen často výhradou šlechtických dvorů, vzniká airedale terrier jako výsledek cílevědomé snahy drobných lidí, žijících na svazích údolí řeky Aire, která protíná hrabství Yorkshire v Anglii.

V druhé polovině 19. století žijí na tomto území psi, kteří ještě zdaleka nemají jednotný ráz, jsou však vytrvalí pomocníci svých pánů a jsou ochotni se čemukoliv naučit. V lidové mluvě se nazývají Waterside -, Working - nebo Rough - Terriers.

Jsou vynikající v lovu veškeré vodní zvěře, ať je to vydra, vodní krysa nebo divoká kachna. Většinou jsou jejich pány farmáři, obchodníci s dobytkem, horníci nebo tovární dělníci. Proto jsou psi často používáni i k pytlačení nebo pro již tehdy zakázané psí zápasy. První Waterside teriéři jsou výsledkem kříženců vydrařů (Otterhound) a starého anglického teriéra (Old English Terrier) a odtud jistě pramení i jejich sklony k chytání myší a drobných hlodavců i jejich záliba ve vodě.

Srst tehdejších psů byla chundelatá a odolná vůči vodě, sedlo bylo šedivé, končetiny světle pálené, celkově však byli ještě těžkopádní. Již kolem 1875 je zde několik tisíc psů ještě nesourodých, ale již podobných pozdějšímu airedale teriérovi. Ke zlepšení srsti byla použita kolie „black and tan“ a též gordonsetr. Gordonsetr přinesl i radost z aportování a dohledávání. K podpoře teriérského vzhledu i charakteru byli použiti i další teriéři - welsh-, bull- a irish teriér. A jako by všechny rasy zúčastněné na vzniku dnešního AT mu předaly své speciální výborné charakterové vlastnosti, a tak dnes můžeme obdivovat obratnost spojenou se silou i odvahou, vysokou inteligenci, nadání ostrými smysly i nebojácnost, ale i přítulnost a věrnost svému pánu.

V 80. letech 19. století se stává budoucí AT již vyváženou kompozicí, i když zatím vzhledově ještě rozmanitý. Chov byl ještě stále v rukou malých lidí, kteří sami měli ve své krvi lov i pytláctví a potřebovali nikoliv jen loveckého psa, ale jejich pes jim musel sloužit zároveň i jako hlídač a honič dobytka, hlídač domku a zahrady a někdy i jako silný protivník v psích zápasech.

K lidovým zábavám patřily v 70. letech i výstavy psů a to v průmyslových městečkách na řece Aire jako Otley, Bradford a Bingley. V r. 1880 navrhl rozhodčí Hugh Dalziel na výstavě v Bingley, kde byla otevřena „zkušební třída pro waterside teriéry“, aby tito psi byli nazváni po údolí řeky Aire, kde se nejvíce vyskytovali. A tak vznikl název našeho plemene.

V r. 1883 byly na výstavě v Birminghamu otevřeny pro AT tři třídy a roku 1886 byly uskutečňovány první zápisy do angl. plemenné knihy. Rok 1889 je přelomovým rokem. Na velké výstavě Kennel Clubu v Londýně vyhrává skupina AT p. Bryana speciální cenu pro nejlepší teriéry výstavy, a tak chudý parvenu z hornického a průmyslového severu zahnal do stínu starobylá vyšlechtěná plemena. Věhlas nového plemene se brzy začal šířit. Jejich chovatelé se sdružují do spolků. V posledním desetiletí 19. století přicházejí AT z Anglie i do Evropy. Nejprve jsou využíváni hlavně pro lovecké účely, ať již na štvanici černé nebo vysoké zvěře anebo na dohledávání zvěře.

Velkou zásluhu o chov AT a jeho rozšíření do Německa měl na přelomu 19. století Max Gutbrod z Bradfordu, rodilý Němec, žijící převážně v Anglii v Bradfordu, který se stal i rozhodčím tohoto plemene. A tak v květnu 1911 je výstava v Hamburgu obeslaná 119 přihláškami AT, hrubosrsté teriéry soudil tehdy Max Gutbrod.

V Rakousku a Německu začal AT působit jako pomocník při lovu a hlídač majetku, brzy se však začaly všestranné schopnosti AT využívat pro službu v armádě. Již v r. 1909 se dočítáme v německém klubovém časopise, že klub si dává do stanov jako hlavní cíl dodat armádě upotřebitelného válečného psa. Tím směrem se začaly ubírat chovatelské cíle v německy mluvících státech Evropy. V Německu za druhé světové války čteme dokonce v klubovém časopisu výzvu, dát co nejvíce psů státu do služeb Wehrmachtu a SS s tím, že každá fena má být nakryta psem se zkouškou SchH III. V zemi původu a v ostatních evropských státech, také v Americe, se všestranné schopnosti airedala využívají spíše k rozmanitým činnostem podle vlastní úvahy svého majitele.

Během jednoho století urazil airedale teriér přímočarou vzestupnou cestu od univerzálního „nepříliš“ vzhledného psa pracující třídy po elegantního gentlemana a krále teriérů se zachovanými vrozenými klady svých předků. Vždy však zůstává airedale členem rodiny a psem, na kterého ani po letech nezapomenete.

Na českém území, tehdy v rakousko – uherském mocnářství, se airedale dostává na počátku 20. století, většinou však v německém majetku. Teprve po 1. světové válce můžeme začít sledovat pozvolný rozvoj hrubosrstých teriérů v ČSR a jistě mnozí pamatují ještě z dětství povídku Karla Čapka o jeho AT a též na památných fotografiích našeho druhého presidenta E. Beneše ho vidíme s airedalem jako svým společníkem.